Film, který vás dostane do kolen

Existují snímky, které člověk snadno zapomene, ale pak jsou tu filmy, které se vám zarývají pod kůži a těžko je vymažete z paměti. Mezi takové patří i český film, jenž vás doslova srazí na kolena během prvních minut svého trvání.

Otřesná beznaděj bez úniku

Děj snímku se točí kolem mladé dívky, jež je neprávem umístěna do ústavu pro mentálně postižené. Zatímco by to v jiných okolnostech bylo považováno za administrativní chybu, v tomto případě se stává bodem bez návratu. Děsivý ústav obehnaný ostnatým drátem, sychravé počasí a krutý personál vytvářejí prostředí, které se vám vryje pod kůži. I když má film pouze 94 minut, stačí to, aby vám zanechal neutuchající pocit bezmoci.

Děj, který vás mrazí

Okolnosti, které film činí tak mrazivým, jsou založeny na skutečných událostech. Je inspirován reportáží Josefa Klímy o tragédiích v ústavu v 70. letech, kdy při požáru zemřelo 26 chovanek. Režisér Filip Renč vzal jádro tohoto příběhu a vytvořil okolo něj fiktivní příběh dívenky Mariky, kterou bravurně ztvárnila Ančka Geislerová.

Bez možnosti úniku

Příběh se rychle zaměřuje na frustraci a zoufalství. Marika se stane obětí surového zacházení, a když už je situace absolutně bezvýchodná, rozhodne se založit požár, aby se pokusila proti bezpráví postavit. Požár se pak rychle šíří a Marika, ačkoliv se snaží zachránit ostatní, nemůže tomu zabránit. Scéna není natočena jako dramatický vrchol, ale spíše ukazuje bezútěšnost situace.

Proč nás to tak zasahuje?

Na rozdíl od klasických psychologických dramat, kde vidíme důsledky utrpení postav, ukazuje tento film trauma v reálném čase. Zobrazuje nám systém plný nespravedlnosti a sadismu, kde není místo pro slitování. Právě nemožnost úniku dodává celému příběhu tíživou realističnost a posiluje bolestivý pocit, že krutosti se dějí na těch, kteří se bránit nemohou.

Závěr: Strhující debut režiséra

Requiem pro panenku je Renčův debut, který ukazuje jeho obrovský talent. V rámci českého filmu je to jedno z nejotřesnějších děl, které se dotýká našich empatických hodnot. Připomíná nám, že zlo a bezpráví se dějí kolem nás, i když o tom často nevíme. A proto se po deseti minutách mnozí diváci ocitají v pokušení odejít, protože potřebují vědět, že svět na plátně není ten skutečný. Bohužel tento film nám ukazuje, že rozdíl mezi filmem a realitou často nemusí existovat, a to je možná nejděsivější zjištění ze všech.