Dnes by se dalo říci, že teplický rodák předváděl ve svém tenise pravou podívanou. Jeho živá a energická hra, doplněná skvělým pohybem, byla pro renomované jména světového okruhu pořádným trnem v oku.

Ve vlasti se ale musel potýkat s ústrky ze strany politické garnitury a svazových autorit, protože byl známý svou nekonvenčními názory.

Dlouhé vlasy a zlatý křížek na krku mu v éře hippies východním bloku rozhodně nepřidávaly na popularitě, a s autoritami si vskutku rozuměl jen těžko.

"Během Davis Cupu jsme měli padesátky v patách, protože nám na každém kroku stáli politruci. Při zápase v Barceloně mi trčel zlatý řetízek, dar od mámy. Politruk se za mnou objevil a zakázal mi nastoupit s ním, protože by to prý viděla televize," vzpomíná Hřebec pro Paměť národa.

Nebyl však typem, který by se vzdal. "Řekl jsem mu, že zešílel. Ten řetízek je dárek a neshodím ho. On na to, že tedy nebudu hrát. Nakonec mě ale stejně postavili, přes jeho nevoli to neprošlo," dodává.

Toto byla jenom jedna z mnoha epizod jeho tenistického odporu během temných 70. let. Svazoví šéfové měli s jeho image v západním stylu nemalé problémy.

"Báli se říct mi něco, protože jsem hned reagoval impulsivně. Chodili si stěžovat k trenérům, aby mě ostříhali," přibližuje Hřebec.

Jeho rebelství v tenisovém světě však dlouho zůstávalo bez povšimnutí.

V roce 1971 se stal mistrem republiky ve dvouhře a čtyřhře. Debut v československém Davis Cupovém týmu zažil v roce 1972, kdy se mu na Wimbledonu podařilo dostat do osmifinále – což bylo jeho nejlepší umístění na grandslamu. Jeho kariéra ho vynesla až na 25. místo žebříčku.

V Davis Cupu odehrál 17 zápasů a v roce 1975 došlo k finále. V singlech vyhrál tři turnaje ATP a čtyři v deblu.

Při cestě na mistrovství Skandinávie cestoval sám, což v té době nebylo jednoduché. "Na letišti se mě zeptali, jestli vezu peníze. Když jsem řekl, že 400 dolarů, dostal jsem vynadáno. Kdo by na mě čekal na letišti?" vzpomíná.

Hřebec prošel i touto situací a nakonec na turnaj odcestoval.

Ale vzrůstající napětí kulminovalo v roce 1979, kdy se účastnil turnaje v Rakousku, na který neměl oficiální povolení. Měl pouze ústní svolení od reprezentačního šéfa Antonína Bolardta.

Když se Hřebec dostal do finále, radost z vítězství se rychle proměnila v potíže. Na disciplinární komisi ho zradil Bolardt.

"Lhal. Krásně lhal. Nikdo mi ale nevěřil, byl jsem malý rebel, neoblíbený. Operoval jsem v nesnášenlivosti vůči tomuto systému," popisuje Hřebec.

Jako trest mu byl okamžitě odebrán pas na půl roku, což v praxi znamenalo konec jeho kariéry, protože se po skončení trestu nechtěl vracet na malé turnaje.

Oproti tomu se na konci 80. let jeho situace zlepšila, když mu umožnili pracovat jako trenér v Augsburgu. Ale když mu později neprolongovali pracovní povolení, stal se emigrantem v Západním Německu.

Nazpět do vlasti se vrátil až v roce 1997, kdy se stal trenérem v klubu I. ČLTK. Mezi jeho žáky patřily třeba Markéta Vondroušová či sestry Plíškovy.