Je zarážející, jak se v Moskvě stále odehrává každodenní život, zatímco zpoza horizontu přicházejí zprávy o válce. Před několika dny jsem se na cestě na stanici metra setkal s pohledem na opuštěné byty, z nichž zbyly jen černé díry po oknech. Když se lidé stěhují, v Rusku si berou s sebou všechno, co mohou. Tyto prázdné byty připomínají smutnou realitu opuštěných domovů a stíny dětství, které už nikdy nebudou mít možnost se vrátit.

V Moskvě, kde žiji více než 17 let, vidím, že mnozí lidé žijí v iluzi, že válka je neustálou televizní show. Politici se chlubí úspěchy na frontě, ale většina obyčejných Rusů se snaží žít svůj život dál, a to i přes narůstající obavy a frustrace. Jak je možné, že lidé dokážou tak snadno ignorovat realitu konfliktu? Je to možná ochranný mechanismus, jak se vyrovnat s okolními událostmi.

V mé části Moskvy, na periferii, není opuštěný barák jediným příkladem degradačního městského prostředí. Z vedlejšího obytného paneláku také nezbylo nic, co by naznačovalo, že tu někdy žili lidé. Brzy se dočkají stejného osudu i další budovy v našem sousedství. Za naším domem jsou jedny z posledních cihlových památek z doby Stalina, které budou brzy zničeny. V létě se do nich pustí těžké stroje, a proto se s manželkou obáváme hluku, prachu a chaosu, které s sebou přinesou. Raději se obáváme těchto stavebních činností než ukrajinských dronů, které občas dorazí do Moskvy.

Je ironické žít v městě, které se rýsuje jako symbol modernity a rozvoje, zatímco za dveřmi a okenními rámy se odehrává úpadek. Mnoho spoluobčanů se snaží nadále doufat, že se situace zlepší, ale obavy z války a nestability si nelze dovolit ignorovat. Jak dlouho ještě budou lidé schopni žít ve své bublině nečinnosti, když realita říká něco zcela jiného?