Dánský herec Claes Bang se opět představuje ve své novější roli jako legendární střelec z kuše Vilém Tell. Tento ambiciózní projekt, situovaný na počátek 14. století, zobrazuje Tellovu ikonickou scénu, kdy z donucení sestřelí jablko z hlavy vlastního syna. Tell se tak stává symbolem rebellion proti okupaci jeho rodné Švýcarské země.

Jakmile na začátku filmu Tell zaplatí za svou dobrosrdečnou povahu a pomůže muži v nouzi, spustí to sérii událostí, které mění jeho život, ale i osud celého Švýcarska. I když je Tell ztvárněn jako morální muž, jeho snaha vyhnout se konfliktům není dlouhodobě udržitelná. Film se tak od prvních okamžiků soustředí na explicitní vyobrazení násilí, což může být pro diváky šokující.

Snaživý koncept a žánrové stereotypy se ale bohužel brzy rozpadnou. Film vychází z díla Friedricha Schillera, což sice dodává určitou vážnost, ale jeho moderní ztvárnění a zbytečné pokusy o spojení různých prvků se stávají spíše břemenem než přínosem. Například se může zdát příkladem dnešní doby, jakým způsobem je Tellova žena zobrazená jako postava muslimského původu, což se ve svém historickém kontextu nemusí vždy jevit jako věrohodné.

Ben Kingsley v roli habsburského krále Alberta I. navíc působí jako archetypální padouch, kterého si divák těžko zapamatuje. S jeho zlověstnou aurou se těžko srovnává vyobrazení Tella. Přes snahu o dramatické chvíle, které by mohly vtáhnout diváka, se scénáristé zdají ztraceni, a v mnoha momentech film působí spíše komicky, i když je myšlen smrtelně vážně.

Navíc, sledování postav, které neustále přicházejí a odcházejí, je v rámci 133 minut trvajícího filmu frustrující. Odráží to nedostatečný vývoj charakterů, které by shodně s tematikou revoluce měly vlastně rezonovat s moderním publikum. Akční scény, které mohly být efektní, se ztráci v chaotickém zpracování.

„Vilém Tell“ se pokouší o velkolepé drama, plné krve a síly, avšak často zaměňuje důležité prvky, které by měly zachovat úctu k historické legendě. Právě nedostatek originality a nedostatečná hloubka postav dávají divákům pocit, že sledují levnější televizní produkci.

Závěr filmu naznačuje ambici vytvořit sérii nebo franšízu, což je ale výzva, s níž už tvořitelé přicházejí s málem podloženými argumenty. I když scenérie Švýcarska je úchvatná, působí tak spíše jako pozadí pohlednice než jako integrální součást příběhu.

Na konci si diváci odnáší pouze Claese Banga, který jako Tell vystupuje na pozadí, jehož heroismus se ztrácí ve světle příliš přehnaných zlotřilých protivníků. Při pohledu na tak zveličenou dramatizaci se nelze ubránit pocitu, že podobné postavy by dokázaly vyvolat více smíchu než obdivu, což jen podtrhuje, jak moc se filmaři netrefili do očekávaného hrdinského tónu.