Nový směr v energetice: Miliardové investice do neznámého

Když předseda CDU Friedrich Merz oznámil plán na rychlé vybudování dvaceti gigawattů nových plynových elektráren s technologií zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS), mnozí v tom viděli revoluční řešení pro dny bez slunce a větru. Co však zní jako krok správným směrem, skrývá mnohem složitější a nákladnější realitu.

Podle německého serveru Focus se ukazuje, že neexistuje jediný komerčně dostupný zdroj této technologie. Všechny dosud provozované elektrárny, které CCS využívají, se spíše podílejí na výzkumu než na praktickém nasazení. Místo funkčních elektráren máme v podstatě jen pilotní projekty.

Technologické výzvy: Energetická přirážka a vodní nároky

Jedním z hlavních problémů CCS technologií je nízký obsah CO₂ ve spalinách moderních plynových turbín, činící jen kolem pěti procent. Aby bylo možné zachytit jednu tunu oxidu uhličitého, musí chemické roztoky v absorpčních jednotkách zpracovat enormní objemy vzduchu a spalin. Tato energetická přirážka spotřebovává 20-30 % vyrobené elektřiny, což zvyšuje palivové náklady a emisní stopu těžby plynu.

Dále bezprecedentně narůstá i spotřeba vody v těchto elektrárnách. Podle Institutu pro energetickou ekonomiku a finanční analýzu (IEEFA) byla v testovacích plynových elektrárnách s CCS spotřeba vody až dvakrát vyšší než v běžných elektrárnách.

Co přinese budoucnost? Kdy uvidíme pokrok?

Nejbližší komerční provoz CCS se zdá být na obzoru s britským projektem Net Zero Teesside, plynovou elektrárnou o výkonu 742 MW, která má otevřít své brány v roce 2028 a slibuje zachytit až dva miliony tun CO₂ ročně.

Merzův plán na zavedení technologie CCS do plynových elektráren, kde by měl být zemní plyn v dalších letech nahrazen vodíkem, se však jeví jako výrazně nereálný. Místo aby to bylo reálné řešení pro doplnění obnovitelných zdrojů energie, které mají stát v čele německé energetiky, mohlo by se jednat pouze o experiment za miliardy. Jaký bude další krok Německa v tomto energetickém příběhu?