Když jsme se setkali se stálými hosty zavírající hospody v Dejvicích, zaznívalo od nich často podobné tvrzení: "Je to poslední tradiční hospoda v Praze a možná i v Česku." Mají pravdu?

Jistě, pocit těch, kteří tam trávili většinu svého života, chápeme. Pro ně byl tento podnik víc než jen místo na pivo; bylo to jejich druhé domovské prostředí, kde se setkávali s přáteli a sousedy. Ale je to realistické srovnání s dalšími pohostinskými zařízeními v Česku?

Pokud se podíváme na hospody typu "čtvrtá cenová", jasně se ukazuje, že jejich počet razantně klesá. Jejich obavy nejsou bezdůvodné; od začátku 21. století ubývá těchto tradičních míst nejen ve velkých městech, ale i na vesnicích.

Nepřekvapuje mě to, protože tento typ hospody byl v 80. letech dominantní, ale jak jsme se přehrabovali v devadesátých letech, rozšířila se nabídka o kavárny, vinárny, pizzerie a dokonce i čínské restaurace. Dnes už lidé nechtějí navštěvovat pouze "čtyřky", jak tomu bylo za minulého režimu, kdy byla kulturní nabídka značně omezená.

Dnešní společnost se změnila. Lidé tráví volný čas jinak, chodí z práce v různých časech, častěji se dopravují autem a mají jiné nároky. Tento přechod od hospody jako společenského místa vytváří prostor pro alternativní formy setkávání.

Hospody tohoto typu opravdu vymírají. Jejich konce se nedotýkají jen hospodských rutin, ale i celého sociálního života vesnice. Významná část obyvatel se pak ocitá bez místa, kde by se mohli setkat. Například zrušení poslední hospody v obci by znamenalo, že by tři sta lidí najednou přišlo o prostor pro veřejná jednání a místní akce, což by citelně ovlivnilo sociální dynamiku.

Musím však říci, že lidé si vždy najdou způsoby, jak se setkávat, i když to nějakou dobu trvá. Místo hospody mohou začít chodit do hasičské zbrojnice nebo se scházet na zahradách. Nakonec se vždycky objeví alternativy.

Nedávné soutěže o pronájem dejvické nádražky ukázaly, že se místní obyvatelé dokážou mobilizovat a zasazovat o zachování tradičního pohostinství. Plošný zájem o „čtvrté cenové“ i nadále existuje, i když zhodnocení jejich současného fenoménu ukazuje na posun.

Tradiční hospody nahrazují bary a modernější podniky, které přitom neztrácejí na přitažlivosti. Tyto novoty zlepšily úroveň služeb, nabídku jídla či prostředí tak, že atmosféra zůstává tradiční, ale lidé se už tolik nesetkávají. Jak jsme zjistili, návštěvy do hospod typu "0.2" nejsou tak časté, a sociální interakce zároveň klesá.

Na otázku, jestli je tradiční hospoda specificky česká, nebo zda konečně patří obecné kultuře pití piva, odpovídá, že pivo má významnou roli v mnoha zemích, které mají bohatou pivní tradici. Jako česká republika jsme ale stále jedineční v tom, jak se hospody vyvíjely, zejména po roce 1948, kdy byl zaveden centrální plán.

Česká pivní kultura byla letos zapsána na český seznam nehmotného dědictví. Na danou otázku, zda by měla být zapsána i na seznam UNESCO, neexistuje jasná odpověď, záleží to na politickém rozhodnutí. Je však nezpochybnitelné, že pivní kultura je významný sociální, kulturní a společenský fenomén, který ovlivňuje českou společnost od 20. století. Debata o pití piva a s ním spojených návycích zůstává otevřená.