Americký viceprezident J. D. Vance si nemůže stěžovat na nedostatek pozornosti médií, avšak skutečný vliv v Bílém domě mu chybí. Přestože se snaží zapůsobit mocně, zůstává zejména postavou na okraji politiky a jeho presence je pro zahraniční lídry spíše k smíchu.

Málokdo může jmenovat alespoň tři viceprezidenty z historie USA, což jasně dokazuje, jak málo veřejnost ví o této funkci, která je často považována za příliš slabou a bez reálného vlivu. Viceprezident Franklin D. Roosevelta, John Nance Garner, už před lety řekl, že funkce viceprezidenta „nestojí ani za kýbl teplých chcanek“.

Vance se stal známým díky své podpoře Trumpovy administrativy, reprezentoval USA na mezinárodních fórech a účastnil se tiskových konferencí, kde se snažil hrát roli „zlého policajta“. Jeho i jeho kritika ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského ukazuje, jaká je jeho pozice v politice. I přes jeho mediální pozornost se zdá, že jeho vliv se nesrovnává s jeho ambicemi. Například premiér Západní Austrálie Roger Cook označil Vance za „blba“.

Historie ukazuje, že viceprezidenti byli často vybíráni pro vlastnosti, kterými prezident nedisponoval. Joe Biden si například vybral Kamalu Harris, aby získal podporu progresivního voličstva. Ale co vede Donalda Trumpa k tomu, aby si vybral Vance? Nic, co by naznačovalo, že by mohl být silným spojením nebo zásadním politikem.

Trumpovo okolí zpravidla zahrnuje postavy, které by se za běžných okolností nedostaly na tak vysoké pozice. Často je nutné bezpodmínečně poslouchat, a proto je i Vance známý svou absolutní loajalitou. Jeho rychlý vzestup do Senátu v roce 2023, stejně jako úspěch jeho knihy „Vidlácká elegie“, naznačuje, že má ambice, avšak jeho jednání ukazuje spíš na schopnost nevzpírat se. Vance nyní doufá, že se stane „korunním princem“ hnutí MAGA, ale přitom si je vědom, že Trump má své oblíbené a jemu se nemusí dostat ocenění.

Vanceovi se příliš nedostává uznání jeho nadřízených, což naznačuje, jak těžké je pro něj být schopným viceprezidentem. Sice se snaží vyjadřovat názory na mezinárodní politiku, ale setkává se spíše s kritikou než s podporou. Jeho nedávné výroky proti britským vojákům nebo jeho způsob vyjadřování o věcech, jako je teologie, mu rozhodně nepomohly získat oblibu ani uvnitř vlastních vládních kruhů.

Kdyby měl v kanceláři skutečný vliv, jeho postavení by mělo být silnější než jen jako „fackovací panák“, na kterém si mnozí politici vylévají zlost. V politice platí, že je důležité umět vybalancovat vliv s loajalitou; ovšem Vance evidentně na tuto dovednost zatím nedosáhl. Zdá se, že v jeho příběhu budeme mít příležitosti ještě sledovat, jak se vzestup J. D. Vance bude i nadále vyvíjet a co to znamená pro americkou politiku jako celek.